Napsali o nás

Dnes, už dvacet let, vede Sukův komorní orchestr houslista Martin Kos a současně hodně omládlý ansámbl vede k dokonalosti.

S. Pingitzer a Sukův komorní orchestr tu předvedli vstupní skladbou Suita St. Paulus Gustava Holsta, skladatele, jehož si spojujeme hlavně s orchestrálními Planetami, tudíž jakékoliv další poznání jeho díla je přínosem. Suita St. Paulus není hommage biblickému, novozákonnímu svatému Pavlovi, je to vynalézavá, přívětivá, čtyřvětá suita, kterou napsal Gustav Holst pro své studenty na St. Paul’s Girl School v Londýně. Pro Sukův komorní orchestr možnost dokonalé prezentace jejich umu, nejen krásně rozezpívanými sólovými vstupy koncertního mistra, či plnou výrazovostí taneční připomínky irského lidového tance dargasonu.

Koncert č. 1 G dur pro flétnu a orchestr KV 313 Wolfganga Amadea Mozarta, repertoárový kus každého flétnisty snad už od dob studií, hraný Simonou Pingitzer s plnou jistotou, nevyzněl v podání slovenské flétnistky s klasicistní lehkostí, na jakou jsme uvyklí. Svou hráčskou suverenitu mnohem lépe uplatnila ve skladbě možná pro všechny posluchače zcela objevné – Suite Hongroise pro flétnu a smyčce Bély Bartóka.

Maďarská Bartókova svita je sled miniatur na lidové nápěvy uhrančivé krásy, jakou maďarský folklor oplývá. Původně klavírní, později orchestrální podobu díla si osvojil klavírista, etnomuzikolog a Bartókův žák Paul Arma natolik, že Suite Hongroise upravil pro komorní orchestr a flétnu. Je to zajímavé repertoárové obohacení Sukova komorního orchestru; sama však Armově volbě právě flétny coby zpěvného a zdobného nástroje pro baladický a taneční fundament Bartókovy skladby beze zbytku nehovím.

Vrcholy měl vysoce kvalitní koncert Sukova komorního orchestru dva: jednak delikátně zahraný smyčcový oktet, Serenádu č. 2 Bohuslava Martinů, v níž vervně a s motorickým napětím a opojnou zpěvností smyčců zdůraznili čirý, hravý neoklasicismus skladatele; a jednak také Antické tance a árie, suitu č. 3 Ottorina Respighiho – skladbu, kterou má soubor odjakživa v repertoáru. Tentokrát s ní jasně potvrdili, že nová, mladá, skvělá éra souboru, v němž každý hraje s kvalitami sólisty, je nevyvratitelnou skutečností.

Hudební skladatel Zdeněk Lukáš (1928–2007) je s Plzní spojen mnoha pouty. Působil zde jako rozhlasový redaktor, po svém odchodu do Prahy se sem vracel, nejčastěji za pěveckým sborem Česká píseň, ale i dalšími interprety, jež během svého působení poznal. Bude-li hudební historiografie s odstupem času hodnotit Lukášovo místo ve vývoji české hudby, doplní jeho jméno mnoha přívlastky jedinečnosti. Zůstává jedním z nejhranějších, nejplodnějších a interprety nejčastěji oslovovaných skladatelů. Provedení jeho instrumentálních děl plných invenční melodiky vyžaduje dokonalé podání. Vždyť také většina skladeb byla inspirována našimi předními umělci včetně Josefa Suka a Sukova komorního orchestru.

Převážně právě z tohoto fondu vzniklo CD unikátní jak hráčským způsobem, tak technickou stránkou nahrávek, které v letech 2005 a 2006 v plzeňském studiu Českého rozhlasu pořídil tým vedený hudebním režisérem Antonínem Bulkou. Mistru Sukovi připsané Concertino dedicato (1997) a Dvojkoncert pro housle, kontrabas a orchestr (2000), dávají příležitost vyniknout vynikajícím hráčským kvalitám houslisty Martina Kose a kontrabasisty Tomáše Vybírala.

Oba umělci jsou také členy dalšího komorního tělesa – Mladota Ensemble Prague, jež se na CD prezentuje Lukášovým Sextetem pro dvoje housle, violu, violoncello, kontrabas a klavír (2004). Vedle jmenovaných umělců se na něm podílejí Dana Truplová (housle), Karel Untermüller (viola), Tomáš Strašil (violoncello) a Štěpán Kos (klavír). Sérii instrumentálních kompozic vzniklých v poslední dekádě skladatelova života doplňuje Te alle cinque pro housle, klavír a orchestr (2003) a Canti pro smyčcový orchestr, op. 175.

Díky aktivitám pěveckých sborů znají plzeňští posluchači především Lukášovu vokální tvorbu. Uvedené CD doplňuje jejich zkušenost o nové dimenze. Pro Plzeň je jistě velkým přínosem, že jeden z protagonistů všech nahrávek – houslista Martin Kos – je ve vedení Sukova komorního orchestru Mistrovým nástupcem. V posledních letech zároveň působí jako koncertní mistr operního orchestru plzeňského Divadla J. K. Tyla.

V úterý 17. 6. zahájil prvním koncertem Sukův komorní orchestr svůj abonentní cyklus v kostele sv. Šimona a Judy. Tento pouze smyčcový ansámbl je druhým nejstarším komorním orchestrem u nás, byl založen již v roce 1974 houslovým virtuózem Josefem Sukem. Sledoval jsem tehdy velmi pozorně jeho vývoj, a tak jsem byl opravdu zvědav, jaká asi bude jeho současná tvář pod uměleckým vedením houslisty Martina Kose. A musím hned na začátku říct, že překonala všechna má očekávání.

Všichni členové orchestru přišli na scénu zjevně ve výborné náladě a už jen pohled na ně způsobil, že jsem se na koncert začal těšit. Dobře naladění muzikanti těšící se na koncert nebývají u některých našich orchestrů už tak běžnou záležitostí, a tak pohled na tyto vesměs mladé muzikanty byl vysloveně osvěžující.

V první půli koncertu bylo na programu Čtvero ročních dob od Antonia Vivaldiho. Martin Kos rozehrál neobyčejnou paletu barev nejen svými houslemi, ale i ve vedení celého ansámblu. Vyhrál si s každou notou, s každou frází, s každou pauzou či tempovou změnou. Poslouchal jsem místy bez dechu a byl plný napětí, co přinesou další takty.

Druhá polovina koncertu nás přenesla do světa argentinského tanga. Společně s orchestrem strhli posluchače do světa plného nádherných rytmických jemností a drobných fines. Vedle sólisty Ladislava Horáka se představil také houslista Jakub Janský, jehož nástroj přinášel téměř hmatatelnou melancholii.

Po každé skladbě se od diváků ozývalo nadšené bravo. Zaslouženě, koncert byl strhující a nabitý energií, nádherný a dlouhotrvající zážitek. A věřím, že takovýchto nevšedních hudebních zážitků nám v budoucnu Sukův komorní orchestr ještě několik připraví.

Při druhém orchestrálním galapředstavení s pražským Sukovým komorním orchestrem postavil Wilhelm F. Walz ve Fronhofu do popředí Mozartova orchestrální díla, která fascinují spíše svojí patetickou intenzitou než veselými pocity.

Obě symfonie v g moll a Klavírní koncert d moll KV 466 v podání vynikající klavíristky Janiny Fialkowské ukázaly tragické aspekty Mozartovy tvorby v klasickém naplnění.

Malá symfonie g moll KV 183 ukázala v bouřlivé harmonii hlavní věty a energickém duktu finále koncizní vyváženost. Wilhelm F. Walz dal se Sukovým komorním orchestrem zřetelný profil také skvostnému Andante a zpěvnému Menuettu.

Mozartova Velká symfonie g moll KV 550 s naříkavým charakterem imponovala svojí klasickou vyvážeností. Sukův komorní orchestr pod Walzovým uvážlivým vedením vystupňoval svůj výkon k suverénní interpretaci tohoto skvostného díla.

Obzvláštní radost způsobily obtížné kontrapunktické pasáže, ve kterých alternovaly všechny skupiny orchestru. Zvláštní pochvala patří citlivému hoboji a jemně intonujícím lesním rohům. Po finále si silný potlesk publika vynutil přídavek.

V průběhu měsíce června 2006 se v Sukově síni Rudolfina uskutečnil jubilejní desátý ročník cyklu komorních koncertů Hudební klenoty z Prahy Evropou do světa. Cyklus sestával z pěti koncertů a byl pořádán Sukovým komorním orchestrem.

Letošní ročník zaujal nejen programovou dramaturgií, ale i vysokou interpretační úrovní a svým posláním představovat jak známá díla, tak skladby širší veřejnosti méně známé, avšak vysoké umělecké hodnoty.

Úroveň všech zúčastněných interpretů je vzácně vyrovnaná. Všichni jsou výraznými individualitami a zároveň znamenitými komorními hráči. Na prvním místě koncertní mistr Martin Kos, jehož projev je virtuózní, přesný a výrazově neafektovaný.

Oba soubory, Sukův komorní orchestr i Mladota Ensemble Prague, dokáží vyzvednout podstatnou stránku hudebního díla, zejména jeho melodičnost. Vynikají smyslem pro hudební detail, barevnost a precizní souhru.

Výsledkem jejich spolupráce je příkladná, osobitá a kompaktní komorní souhra. Oba soubory náleží ke špičce komorní hudební interpretace v České republice a zaslouží si plnou podporu své koncertní i nahrávací činnosti.